Vše, co potřebujete vědět o kůžích: Výroba kůže

Vše, co potřebujete vědět o kůžích: Výroba kůže

15. května 2021, Patrick Poppet, kabelky, luxusní kabelky, doplňky, kožené doplňky, kožené kabelky, zpracování kůží

Sponzorované odkazy

Tak trochu z jiného pohledu je dnešní článek, který má za cíl vzdělávat a šířit povědomí o kůžích jako materiálu. V prvním díle se dozvíte něco málo z historie, jak se kůže vyrábí , jak je důležité si zjišťovat informace o původu kožených výrobků i to, zda je na místě se obávat chromočiněné usně.

Seriál bude pokračovat tématy

  • jaké jsou druhy usní podle použité suroviny, podle kvality, podle způsobu střihu apod.
  • jaké jsou alternativy kůže, jejich výroba a dopad na životní prostředí
  • jak rozeznat pravou kůži od napodobeniny
  • jaké jsou povrchové úpravy, tzv. finishing
  • jak o useň správně pečovat a mnoho dalšího…

Jste připraveni? Začínáme!

1. část – Činění kůží

Kůže nebo také useň, materiál, který buď milujete, nebo nenávidíte. Ať tak či onak, nelze mu upřít jedinečné vlastnosti, které doposud žádný výrobce alternativního materiálu nedokázal zcela napodobit. Kůže je totiž poddajná, odolná, dýchá, zkrátka neustále „pracuje“. Její kouzlo spočívá v tom, že nikde na světě nenajdeme dva kusy, které by měly stejnou strukturu. Výrobky z kůže při správné péči vydrží i desítky let. Navíc dokážou s časem měnit svůj vzhled a doslova zrají se svými majiteli. Na rozdíl od kůží exotických zvířat jsou kůže hospodářských zvířat vedlejším produktem masného průmyslu. Jinak řečeno, lidé by se museli stát vegetariány, aby se kůže přestaly zcela produkovat. Za současného stavu alespoň slouží dál k výrobě kožených výrobků. Vlastně správně řečeno usňových výrobků. Pojem „kůže“ totiž označuje nezpracovanou surovinu. Když se vyčiní, tedy zpracuje do stavu, kdy z ní lze vyrábět kožené věci, označuje se jako „useň“. Vyčinění však nemění nic na tom, že se stále jedná o ušlechtilý přírodní materiál.

Prvopočátky zpracování kůže

Už pravěcí lidé pochopili, že kůže z ulovených zvířat jim mohou dál posloužit, proto je nevyhazovali, ale zpracovávali je. Zjistili však také, že neopracovaná kůže ve vlhkém prostředí zahnívá a rozkládá se, v teple zase vysychá, tvrdne a láme se. Bylo proto nutné ji ošetřit a stabilizovat kolagen, tedy ve vodě nerozpustnou bílkovinu, která je základní stavebním kamenem pojivových tkání. Tento proces během staletí samozřejmě doznal spousty změn.

Na našem území byly prvopočátky koželužského řemesla zaznamenány koncem 13. století. Tehdy vyčinění jedné kůže trvalo i několik měsíců až let, dnes je to jen několik málo hodin až dní. Děje se tak převážně ve velkých průmyslových koželužnách, které leží hlavně v Itálii, Španělsku a Francii. V České republice v důsledku postupné modernizace a technického pokroku většina koželužen zanikla. Stávaly totiž často uprostřed měst, a tedy neměly prostor pro novou, moderní techniku, a také nesplňovaly hygienické normy, když nedokázaly bezpečně odstraňovat odpad. Další velkou ránu dostaly v druhé polovině 19. století se zavedením chromočinění, které zkrátilo dobu potřebnou k vyčinění kůže na pouhých několik hodin.

Zpracování kůže dnes

Už od středověku jsou známy tři základní techniky vydělávání kůží. Jsou jimi třísločinění, jirchářské a zámišské činění. Celý proces obvykle dnes vypadá následovně. Čerstvě stažené kůže se přepraví od dodavatelů do koželužen. Ještě před tím je ale nutné je ihned zakonzervovat solí nebo solným roztokem, aby se nezačaly rozkládat. Jakmile dorazí do koželužny, naloží je do obřích bubnů a pořádně je propláchnou, aby se z nich všechny konzervanty a nečistoty odstranily. Kůže se tím zároveň navrátí do stavu odpovídajícího kůži po stažení. Poté se louží, tedy namáčí v roztoku sulfidu sodného a vápna. Během tohoto procesu dojde k roztažení pórů a je tak snazší kůže očistit od chlupů. Poté se musí opět důkladně propláchnout, aby se zbavily nečistot a vápna. Dalším krokem je mízdření mezi soustavou válců pro odřezání zbytků vaziva a svalů.

Následuje omykání, jehož účelem je dokonale odstranit kořínky chlupů a vytlačit poslední zbytky vápenné vody. Jinak by se totiž kůže nemusely rovnoměrně vyčinit. Dalším krokem je štípání neboli ztenčování tak, aby kůže byla stejně silná po celé své ploše. Mimochodem takto očištěné a odsrstěné kůži se říká holina. Poté kůže opět putují do velkých rotujících bubnů, kde se vyčiní pomocí směsi třísliv nebo solí chromu. Hlavním smyslem tohoto procesu je zabránit kolagenovým vláknům, aby se slepily. Díky činění zůstávají v pohyblivém stavu. Takto opracované kůže již nazýváme usně. Poté se může přejít ke konečným úpravám, které mohou zahrnovat barvení, leštění, žehlení válci, postřikování lakem, zdobení a mnoho dalších technik. Úplně na závěr se usně přeměří a voilà, již jsou připraveny k prodeji a dalšímu využití.

Metody činění kůže

Dnes je toto téma hojně diskutované a řeší se, zda jsou kůže činěny za použití organických (třísločinění) nebo anorganických (chromočinění) činicích látek. Předně je potřeba zmínit, že každý kožený výrobek si žádá jiný typ usně podle toho, jaké jsou kladeny požadavky na jeho vlastnosti. Některý výrobek vyžaduje pevnou a tvrdou kůži, jiný zase měkkou a poddajnou. Také záleží na tom, z jakého zvířete kůže pochází, a hlavně odkud vůbec pochází.

„Domnívám se, že lidé by se měli mnohem více než na metody činění zaměřovat na původ usní a kožených výrobků, které kupují. Zpracování kůží je totiž obzvláště znečišťující v zemích s laxním přístupem k ochraně životního prostředí. Takovou zemí je například Indie, třetí největší výrobce a vývozce usní na světě. Vznikají zde nelegální skládky odpadu a znečištěné odpadní vody jsou vypouštěny zpátky do řek. Kromě životního prostředí a zdraví koželuhů je tak negativně ovlivněno také zdraví všech ostatních obyvatel,“ uvádí Lucie Kalousová, majitelka a designérka značky Patrick Poppet.

Třísločinění

Tato metoda patří k nejstarším známým způsobům zpracování surové kůže. Třísločiněné usně se vydělávají třísly extrahovanými z rostlin. Jedná se o kůry, plody, větve nebo listy stromů. Výsledný odstín usně závisí na směsi tříslovin a výchozí barvě usně, většinou je však rudý až hnědý. Useň vyčiněná tříslem je ve vodě méně stabilní a má tendenci se odbarvit. Pokud se promáčí a poté se dá ke zdroji tepla, zmenší se a ztvrdne. Třísločinění kdysi trvalo i několik let, dnes je to několik dnů až týdnů.

Chromočinění

V současné době se jedná o jednu z nejběžnějších metod činění, protože celý proces zkracuje na pouhé hodiny. K chromočinění se používá síran chromitý a dalších soli chrómu, po kterých useň získává typicky bledě modrou barvu. Výsledná useň je pružnější a poddajnější než useň činěná tříslem, a zároveň je voděodolnější. „U této metody činění panují obavy o životní prostředí a o zdraví, protože převažuje domněnka, že chrom je škodlivý. Například však trojmocný chrom je v malém množství nezbytnou součástí naší každodenní stravy. Oproti tomu šestimocný chrom je klasifikován jako lidský karcinogen. Proto není ani tak důležité zkoumat obsah chromu, ale především to, v jakém mocenství je tento prvek v usni obsažen. Evropská legislativa je však v tomto směru velmi přísná, takže obava nosit výrobky z chromočiněné usně z evropských koželužen není na místě,“ dodává Lucie Kalousová.

Jirchářské činění

Dnes již málo používaná metoda, kterou prováděli jircháři. Činidlem jsou v tomto případě hlinité soli a výsledkem takzvaná jircha v bílé barvě, která je měkká a tažná, ve vodě málo stálá. Tato metoda činění se aplikovala hlavně na jemné usně jako koziny, skopovice, teletiny, jehnětiny, jelenice a králičiny. Dnes se tímto způsobem činí především rukavičkářské usně.

Zámišské činění

Zámišské činění usní kdysi prováděli semišníci a pracovali především s kůžemi z vysoké zvěře. Pro činění se používají tuky, které obsahují nenasycené mastné kyseliny, nejčastěji tedy rybí tuk, který se několik hodin intenzivním tlakem valchuje do kůží. Zoxidované kyseliny se při tomto procesu naváží na kolagen obsažený v kůži. Výsledná useň se nazývá zámiš nebo také lidově semiš a má žlutou barvu. Lze ji dokonce i prát, protože rybí tuk nelze vymýt, na rozdíl od činidel používaných jircháři.

Značka Patrick Poppet

Značku prémiových poppetek (= kabelek) a doplňků Patrick Poppet založila Lucie Kalousová. Svou první autorskou kolekci s názvem Black Diamond Collection uvedla v září roku 2019. Pracuje s těmi nejkvalitnějšími usněmi lokální produkce, využívá také prvotřídní usně a komponenty z Itálie. Všechny usně přitom pocházejí z hospodářských zvířat. Kůže tedy nikdy nebyla primární surovinou, pro niž byla zvířata poražena. Čisté geometrické tvary poppetek navíc zamezují plýtvání usněmi a vedou k redukci odpadu. Značka Patrick Poppet ve svém logu nese jméno hlavního města Prahy, protože je hrdá na svůj původ. Dalším poznávacím znamením je podšívka potištěná logy a stylové balení produktů.

Zdroj foto: Patrick Poppet

Autorem článku je Pavla Jelínková. Článek najdete v kategorii doplňky, kabelky, luxusní kabelky a módní kabelky.

Staň se našim fanouškem na Facebooku - facebook.com/MilujemeModu